Martyk
Tak to sem si teda počet. To je zajímavý, že u nás se tohle všecko děje taky. Ty cifry, co tady padaly taky nejsou na naše poměry až tak nehorázný. Naše vláda za každou cenu chtěla nakoupit Grippeny (stíhačky, který sou nekompatibilní s NATO) za 100 miliard. Údajně je ta částka o 30%, tedy o 30 miliard vyšší, než by bylo nutno zaplatit za stroje konkurenční a s NATO kompatibilní. Tohle naštěstí neprošlo parlamentem, ale potil jsem se strachy, že to projde. Ale stavba dálnice do Ostravy, která je bezkonkurenčně nejdražší dálnice v Evropě, prošla. Bez výběrovýho řízení ji dostala jakási Izraelská firma a i se ziskem, kterej je v Evropě normálně závislej na tom, kolik aut po tý dálnici jezdí (buď se, jako ve Francii, vybírá mýto nebo se, jako v Německu, sčítají auta a firmě platí stát). U nás ten zisk dostane firma jako bonus za dokončení dálnice. A jsou to desítky miliard.
Do průserů v bankách u nás šlo hodně přes 100 miliard (postupně za moc let) a mohl bych pokračovat.
Specifickým příkladem je privatizace, jak ji naše, naštěstí už velmi brzy minulá, vláda praktikovala, aby získala peníze na svoje šílený utrácení. Tam korupční chování vlády nemá obdoby. Ta privatizace, i když je šílená, má ale jednu strašnou výhodu. U nás už je prodáno skoro všechno, kromě energetiky a telekomunistů mě nic dalšího nenapadá. Stát nemá podíl v žádný bance, sou prodaný průserový hutě a to dokonce bez bojů s odborama.
Skoro všechno, co jste tady popisovali, se děje i u nás. Soudnej a zodpovědnej člověk taky riskuje pobyt na ppsychiatrický klinice, když se rozhoduje, koho z tý svoloče má volit. V čem je teda rozdíl?
Asi to bude v ekonomický situaci. Ta se u nás, přes všechny ty sračky, neustále vyvíjí poměrně dobře.
Další věc, která hodně pomáhá, je poslední dobou až hektický rozvoj občanské společnosti. Lidi už získali první zkušenosti a zjistili, že pokud se dokážou spojit a zaměřit společně pozornost na jednu věc, tak se jim většinou podaří tuto věc prosadit. Zpočátku se jednalo o petice. Ty původně byly jakýmsi projevem společné vůle. Dnes naopak se petice stávají pouze jedním z mnoha prostředků, jak zájmové spolky a skupiny dokazují, že jejich věc má podporu.
To je opravdu dobrá cesta, zvláště pak na komunální úrovni. Už jsem tady o tom psal několikrát. Stačil jeden rok na to, aby se z opovrhované nátlakové skupiny studentských radikálů (řval jsem smíchy, když jsem se dočetl, že mě, v mých 38 letech a mé ještě starší kolegy takto tituloval jeden plzeňský radní) stal vážený a obávaný partner, s nímž vyjednává radnice v Plzni a Mariánských Lázních. Partnera, jež je zvám na jednání na ministerstvech a na jehož názory se přihlíží i v jiných městech. To dokázalo cca 16 aktivních jedinců cílevědomou obětavou mravenčí prací za jediný rok. Z našeho pohledu to není tak moc, co jsme dokázali a pochopitelně bychom chtěli dosáhnout mnohem víc. Ale na druhou stranu je pro nás tento úspěch ohromným povzbuzením a impulzem k další práci. Tady vidím jistý rozdíl: My máme reálnou šanci dosáhnout zlepšení, podloženou dosaženými úspěchy.
I my jsme se postupně scházeli naprosto frustrováni. Jenom jsme nadávali, vztekali jsme se a třásli jsme se strachy, co za sviňárnu zase politici provedou. Dnes jsme sebevědomí lidé, kteří vědí, že dokážou prosadit své názory. Pánové, věřte mi, že mi toto vědomí pomáhá vyrovnat se s tím, co se děje ve vládě aapod., protože vidím, že se situace, sice velmi pomalu, ale přesto mění k lepšímu.
Musím se přitnat k tomu, že při oslavách 100. výročí MHD a 50. výročí trolejbusů v Mariánských Lázních, jsem při jízdách historickými trolejbusy cítil velkou hrdost na to, že jsem přispěl k tomu, aby zde byl trolejbusový provoz zachován. Dokonce ani ztráta dvou našich kolegů a přátel, ač velmi bolestivá, nás neuvrhla do zoufalé beznaděje. Naopak stala se jakýmsi impulzem, k ještě intenzivnější práci, abychom co nejlépe naplnili jejich odkaz.
Do průserů v bankách u nás šlo hodně přes 100 miliard (postupně za moc let) a mohl bych pokračovat.
Specifickým příkladem je privatizace, jak ji naše, naštěstí už velmi brzy minulá, vláda praktikovala, aby získala peníze na svoje šílený utrácení. Tam korupční chování vlády nemá obdoby. Ta privatizace, i když je šílená, má ale jednu strašnou výhodu. U nás už je prodáno skoro všechno, kromě energetiky a telekomunistů mě nic dalšího nenapadá. Stát nemá podíl v žádný bance, sou prodaný průserový hutě a to dokonce bez bojů s odborama.
Skoro všechno, co jste tady popisovali, se děje i u nás. Soudnej a zodpovědnej člověk taky riskuje pobyt na ppsychiatrický klinice, když se rozhoduje, koho z tý svoloče má volit. V čem je teda rozdíl?
Asi to bude v ekonomický situaci. Ta se u nás, přes všechny ty sračky, neustále vyvíjí poměrně dobře.
Další věc, která hodně pomáhá, je poslední dobou až hektický rozvoj občanské společnosti. Lidi už získali první zkušenosti a zjistili, že pokud se dokážou spojit a zaměřit společně pozornost na jednu věc, tak se jim většinou podaří tuto věc prosadit. Zpočátku se jednalo o petice. Ty původně byly jakýmsi projevem společné vůle. Dnes naopak se petice stávají pouze jedním z mnoha prostředků, jak zájmové spolky a skupiny dokazují, že jejich věc má podporu.
To je opravdu dobrá cesta, zvláště pak na komunální úrovni. Už jsem tady o tom psal několikrát. Stačil jeden rok na to, aby se z opovrhované nátlakové skupiny studentských radikálů (řval jsem smíchy, když jsem se dočetl, že mě, v mých 38 letech a mé ještě starší kolegy takto tituloval jeden plzeňský radní) stal vážený a obávaný partner, s nímž vyjednává radnice v Plzni a Mariánských Lázních. Partnera, jež je zvám na jednání na ministerstvech a na jehož názory se přihlíží i v jiných městech. To dokázalo cca 16 aktivních jedinců cílevědomou obětavou mravenčí prací za jediný rok. Z našeho pohledu to není tak moc, co jsme dokázali a pochopitelně bychom chtěli dosáhnout mnohem víc. Ale na druhou stranu je pro nás tento úspěch ohromným povzbuzením a impulzem k další práci. Tady vidím jistý rozdíl: My máme reálnou šanci dosáhnout zlepšení, podloženou dosaženými úspěchy.
I my jsme se postupně scházeli naprosto frustrováni. Jenom jsme nadávali, vztekali jsme se a třásli jsme se strachy, co za sviňárnu zase politici provedou. Dnes jsme sebevědomí lidé, kteří vědí, že dokážou prosadit své názory. Pánové, věřte mi, že mi toto vědomí pomáhá vyrovnat se s tím, co se děje ve vládě aapod., protože vidím, že se situace, sice velmi pomalu, ale přesto mění k lepšímu.
Musím se přitnat k tomu, že při oslavách 100. výročí MHD a 50. výročí trolejbusů v Mariánských Lázních, jsem při jízdách historickými trolejbusy cítil velkou hrdost na to, že jsem přispěl k tomu, aby zde byl trolejbusový provoz zachován. Dokonce ani ztráta dvou našich kolegů a přátel, ač velmi bolestivá, nás neuvrhla do zoufalé beznaděje. Naopak stala se jakýmsi impulzem, k ještě intenzivnější práci, abychom co nejlépe naplnili jejich odkaz.
Dnes nove SORy na 49 ! 
